Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 28.4.
Vlastislav
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Bohužel již nikdy neuzřu drahou kolegyni Drahu ze Slovenska v naší firmě...
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 1.7.2015 (06:46:48)
Albert Schweitzer  1875–1965

 

„Jako vlna neexistuje sama o sobě, ale pokaždé je součástí pohybu oceánu, tak ani my nemůžeme procházet životem sami, ale vždycky máme účast na zkušenosti života, který působí všude.“

„Jediné, co bude důležité, až odejdeme, budou stopy lásky, které tu po nás zůstanou.“

„Láska ke zvířatům ze mne učinila lidskou bytost.“

„Být člověkem znamená být podroben moci strašného pána, jehož jméno je Bolest... Kdo zůstal ušetřen vlastního utrpení, nechť se cítí být povolán mírnit utrpení jiných.“

„Náboženství je víc než popření světa a života.“

„Zkušenosti, které bychom my dospělí měli sdělovat mladým, nezní „Život už s vašimi ideály zatočí!“, nýbrž „Pevně zapusťte kořeny do svých ideálů, aby vám je život nedokázal vzít!“

„Na otázku, zda jsem pesimista nebo optimista odpovídám, že mé poznání je pesimistické, ale mé chtění a naděje jsou optimistické.“

„Žádné vědě se dosud nepodařilo objasnit, co je to život.“

„Boj proti zlu, které je v člověku, nemáme vést tak, že bychom soudili druhé, ale máme soudit sami sebe. Zápas se sebou samým a pravdivost vůči sobě samému jsou prostředky, kterými působíme na druhé.“

„Etika je činnost směřující k vnitřní dokonalosti lidské osobnosti.“

„Kdyby se lidé v dospělosti stávali tím, po čem touží ve čtrnácti letech, byl by celý svět dočista jiný.“

„Nechť každý usiluje v tom prostředí, v němž žije, aby projevil svému bližnímu opravdový humanismus, na němž záleží budoucnost lidstva.“

„Boj mezi optimismem a pesimismem v nás není nikdy dobojován. Pořád kráčíme po drobivé suti nad propastí pesimismu.“

„Nikdo nesmí zavírat oči a myslet si, že utrpení, od něhož se odvrátil, vlastně neexistuje.“

„Člověk může vykonat mnoho dobrého, aniž si musí ukládat nějakou oběť.“

„Kdo mnoho krásného v životě získal, musí za to vydat odpovídající měrou.“

 

 

ALBERT SCHWEITZER

 

☼      14.1.1875     KAYSERSBERG BEI COLMAR            ۞     4.9.1965   LAMBARÉNÉ

 

„Naše zem požírá vlastní děti.“

Starý náčelník domorodého kmene na řece Ogooné

 

*

 

K rektorovi štrasburské univerzity vstoupí mladý muž temných rozcuchaných vlasů, černých očí a energického vzhledu.

„Přišel jsem vám oznámit, abyste se mnou v příštím roce nepočítal.“

„A co budete dělat?“

„Pojedu do Afriky,“ říká mladý muž.

„Do Afriky? A co vaše profesura na naší univerzitě? Už se vám nezamlouvá? A vaše hra na varhany? Tomu všemu chcete dát sbohem?“

„V Africe je mne víc potřeba. Četl jsem o havarijním stavu nouze domorodců. A hodně jsem o tom přemýšlel. Došel jsem k názoru, že my bílí se nestaráme o černé tak, jak bychom měli. Co jim dáváme? Kořalku a nemoci. To je všechno.“

„A vaše kniha o Bachovi? Vyšla přece ve dvou jazycích. To hodláte v Africe pokračovat ve své spisovatelské dráze?“

„Právě ta knížka mi společně s koncerty a podporou mých přátel umožnila, že mohu vycestovat do Afriky. Nikoli jako turista, nebo obchodník, ale jako podpůrný lékař.“

„Jen, abyste, doktore Schweitzere, nelitoval,“ povzdechl si rektor, ale pak udělil žadateli svůj souhlas.

 

*

 

O několik měsíců později, v dubnu roku 1913, sestoupil onen mladý muž z paluby malého kolesového parníčku na rozpálený hnědý břeh řeky Ogooné v Gabunu, nedaleko vesnice Lambaréné. Doprovázela jej manželka Helena, se kterou se nedávno oženil. V sedmdesáti pevných truhlicích si přivezli dohromady hromady obvazů, knih a také speciální klavír, který mladému muži věnovala Bachova společnost.

 

Přijeli na dva roky. Kdyby jim tehdy někdo oznámil, že je tu bude čekat půl století perné námahy, že se svého dobrovolného závazku ve prospěch vesnice Lambaréné na této zemi již nikdy nezbaví, kdo ví, jak by se na to tvářili. Až těch víc než padesát let uplyne, rozloučí se s rakví Alberta Schweitzera jeho žáci i obdivovatelé z celého světa. Budou to lidé různých zájmů, profesí i politického spektra vyznání. Mnohé nespojuje vlastně vůbec nic – jen obdiv k jednomu skromnému muži. Humanistovi, filozofovi, varhaníkovi i hudebnímu teoretikovi. A také lékaři, spisovateli, držiteli Nobelovy ceny míru. Velkému doktorovi, Ogangovi…

 

Na svou cestu do Afriky se vydal z Alsaska, ovládal proto od dětství důkladně neošizenou němčinu, avšak ještě lépe francouzštinu. Narodil se v rodině evangelického pastora jako první syn. Rodiče nebyli zámožní, ale svým dětem vštěpovali lásku ke knihám a k hudbě. Albertův dědeček z matčiny strany byl velkým znalcem a milovníkem varhan, sám je dokázal konstruovat i opravovat, otcovi předci se věnovali učitelství. A tak se malý Albert, dříve než zvládl abecedu, začal učit na fortepiano. Hudba jej pak již neopustila po celý život.

 

„Na gymnáziu“, vzpomíná později v autobiografické knížce Z mého života a díla, „jsem se zajímal o historii a přírodní vědy. V jazycích a v matematice jsem musel vynakládat velké úsilí, abych dosáhl aspoň částečného úspěchu. Avšak časem jsem našel zalíbení v přemáhání obtíží a v osvojování toho, k čemu jsem neměl výjimečné vlohy.“

 

V roce 1893 odmaturoval a musel se rozhodnout, co dál podnikne. Nejraději by se věnoval hudbě, krátce proniká do tajů varhanní hudby v Paříži, ale pak se vydá do Štrasburku. Bude tu na zdejší univerzitě studovat hned na dvou fakultách najednou. Na filozofii a na teologické fakultě. Obě pak ukončí disertační prací a stane se na čas vikářem kostela svatého Mikuláše.

 

Jeho zájmy jsou v té době velmi obšírné. Připravuje se na univerzitní kariéru, je soukromým docentem univerzity, hluboce se zajímá o hudbu a hru na varhany. Studuje Bacha. A vedle toho se začíná zajímat i o sociální nerovnosti a nekončící problémy. Je možné nějak ulevit těm nejchudším, kterým sílící hamižnost přináší místo povznesení jen větší strasti a duchovní bídu? Aktivně se podílí na kampani za zřízení městského sirotčince.

 

V této době se seznámil s Helenou Bresslau, dcerou významného berlínského historika. Helena si našla svou vlastní cestu, věnuje se učitelské dráze. Jednoho dne přivedla své žáky na hodinu zpěvu do nedalekého chrámu, a s nelibostí shledává, že sedátko u varhan je již obsazeno neznámým mladým mužem. Jeho hra ji však zaujala, a později se prostřednictvím společných přátel mohou o sobě navzájem dozvídat víc lákadel. Oba podvědomě cítí, že svět kolem nich není ani symbolicky spravedlivý. A oba to považují za svou osobní výzvu. Helena se přihlásí do ošetřovatelského kursu. A Albert? Jednou si náhodou přečte článek v časopise francouzské misionářské společnosti. Hovoří se tu o problémech misie v Kongu, v Gabunu, o nedostatku dobrovolníků pro práci v tropech.

 

„Když jsem dočetl, klidně jsem se pustil do obvyklého zaměstnání. Byl konec hledání. Své třicáté narozeniny jsem slavil jako člověk, který se pevně rozhodl. Kromě několika věrných přátel nikdo nevěděl o mém záměru vypravit se do rovníkové Afriky…“

 

 

ČLOVĚKEM VŠEM, KTEŘÍ POTŘEBUJÍ ČLOVĚKA

 

Rozhodne se, že vystuduje ještě nezbytnou medicínu. Jen tak bude v Africe opravdu užitečný. Těch, kteří přicházejí hodnotit bezvýchodnou situaci, už přijelo i zmizelo z obzoru hodně, těch, kteří opravdu chtěli přiložit ruku k dílu, bylo snad jako šafránu.

 

Nestydí se znovu usednout do školních lavic na univerzitě, na které již dosáhl vědecké hodnosti. O mnoho let mladší studenti hledí na jeho mohutný profil jaksi s nedůvěrou. Co ten tu pohledává? Mohl jim vyprávět o svém rozhodnutí? Brali by jej vážně?

 

Studium jej stálo hodně sebezapření. Ale nakonec přece jen dosáhl vytouženého doktorátu. Ožení se s Helenou. A pak musí sehnat dostatečnou zásobu léků, kterou budou mít k ruce pro první měsíce, než se zorientují, obvazový materiál, nářadí, trvanlivé potraviny… Kolik doma běžných věcí bude v Africe složitě nedostižným snem? Opustí vymoženosti evropské (prostopášné) civilizace, všechno, co bylo až dosud jejich každodenním životem. V praxi budou uskutečňovat Albertovu teorii o tom, že do třicítky má člověk od života brát plnými hrstmi vše, co mu nabídne. Po třicítce už musí jen vracet s přidanou hodnotou daň. Ale nejen proto zdvořile odmítne lukrativní nabídku rumunské královny. Chtěla by jej uvítat na svém dvoře, za koncerty mu poskytne lákavé zaopatření… Místo toho stojí před misijní stanicí v džungli a ze všech stran na něj dotírají nepříjemné zvěsti.

 

Přijeli do nemocnice, která vlastně ještě není zbudována. Misijní stanice nemá prostředky ani pracovní síly k její stavbě. Afričané pracují na těžbě vzácného dřeva, obchodníci platí lépe než misionáři.

 

A tak začali Schweitzerovi ordinovat pod širým nouzovým nebem a s několika domorodými účastníky se pustili do stavby sami… Jejich každodenní realitou jsou sekery, páčidla, hoblíky a pily. Kdyby mohli přátelé doma vidět Albertovy kdysi tak jemné ruce varhaníka, jistě by se zhrozili… A vedle stále nekončící stavby svědomitě plní své hlavní poslání, kvůli kterému sem přijeli. Snaží se přimět Afričany, aby přijali nabízenou ruku. Kdy konečně pochopí, že jim chtějí skutečně pomoci vytrhnout trn z paty? Bojují proti nepřehlednému a nepřijatelnému množství tabu, které domorodce svazují. A někdy jim připadá, že žijí ne kilometry, ale celá staletí mimo bílou civilizaci, ze které vzešli… Vždyť domorodci nemají často ani nejzákladnější hygienické návyky, jsou zcela vydáni na pospas svým kmenovým kouzelníkům a náčelníkům. A vedle toho jim vládnou bílí dohlížitelé. Schweitzerovi nabízejí základní zdravotnickou péči, ale kdo dá domorodcům vzdělání, naučí je řemeslům, efektivnímu obdělávání půdy? Bez toho se jejich život nemůže hnout k lepšímu. Osamělé oázy na obrovském černém kontinentu nejsou řešením. Dokáže si to bílý doktor sám připustit?

 

Potřeboval by si odpočinout na kanapi, všechno promyslet, vrátit se alespoň na čas mezi své přátele. Jenže v Evropě je mela, první světová válka ničí, co jí stojí v cestě. Dr. Schweitzer a jeho žena jsou poddaní německého císaře. A jako takoví mají přísný zákaz opouštět svůj dům. Albert nevěří vlastním uším. Kam by tady v pralese utíkali? A proč? Přijeli sem přece pomáhat domorodcům, dobrovolně přišli na zdejší francouzské území rozdávat dobrotu… Náčelníka distriktu to nezajímá, u dveří domu hlídá stráž.

 

Čtyři měsíce trvala tato nedůstojná izolace, než se ji přátelům v Evropě podařilo intervencí u francouzské vlády zrušit. Romain Rolland, Charles–Marie Jean Albert Widor nezapomínají, i když je svět náhle rozdělen konflikty. Ale obnovením provozu nemocnice starosti nekončí. Chybí léky, obvazy, prostěradla. A také čerstvé informace z domova. To, co se k nim se zpožděním dostane, jim nepřináší radost. Před koncem roku 1916 se Albert Schweitzer dozvídá o smrti matky. Ocitla se ve špatnou chvíli na špatném místě, byla sražena vojenským povozem. O rok později je dostihne další rána. Jako němečtí občané musí odjet prvním parníkem do Evropy, do tábora pro civilní válečné zajatce. A přece právě v této neradostné době usedá nad stránkami papíru a plní je úhledným drobným písmem. Úpadek kultury ovládl svět, co jej může překonat? Dlouho do noci hoří lampa v jeho pokoji. Jen úcta k životu, tu kdyby všichni vyznávali, kolik trápení by si lidstvo předem ušetřilo. Celý svůj zbývající život se již Albert Schweitzer od tohoto kréda neodkloní.

 

Rukopis knihy, která svůj život začala žít v Africe, s nimi přečká nelehký pobyt v internačním táboře v Pyrenejích a pak v Saint Rémy. Vydá jej až po skončení války.

 

 

NEMOCNICE NA SAMÉM OKRAJI SVĚTA

 

Poválečná Evropa je plná zmatků, hladu a nemocí, jako byla smrtící španělská chřipka i pro Gustava Klimta. A také nadějí v lepší budoucnost. O cestě do Afriky však nemůže být ani řeč. Schweitzer pracuje v nemocnici ve Štrasburku. V lednu 1919 se manželům narodí dcera Renata.

 

Na jejich pobyt v Africe se však ve světě nezapomnělo. Albert Schweitzer vzbuzuje zvědavost a zájem. Varhaník, který léčil v Africe černochy, je zván k přednáškám i ke koncertům. Navštíví Švédsko, kde přednáší o kultuře a etice, koncertuje v Barceloně. Na pozvání přátel přijede i do Prahy. A píše. K Africe se vrátí knihou Mezi vodou a pralesem, která vyjde v roce 1921. Je to nečekaný úspěch, brzy ji přeloží do většiny evropských jazyků. Česky vyjde až v roce 1935, bude se tu jmenovat Lidé v pralesích.

 

Honoráře, odměny za koncerty a přednášky mu umožní, aby se znovu vrátil k myšlence na svou opuštěnou nemocnici. Jeho práce v Africe ještě neskončila. I Helena to uznává. Do Lambaréné však odjede v roce 1924 sám. Žena s dcerkou zůstane doma. Jinak to zatím není možné.

 

Albert Schweitzer má nyní již naprosto konkrétní představu, jak by jeho působiště mělo vypadat. Rozhodne se začít vlastně úplně znovu. V Lambaréné roste nová nemocnice, se vzdušnými domy pro nemocné a trpící, s operačním sálem, s ošetřovnou. Na pomoc mu přicházejí jeho bývalí spolupracovníci, směřují sem i docela noví technici. Ne každý vydrží. Ale ti, kteří to dokáží skousnout, zůstanou navždy.

 

Nezříká se Evropy, žije tu přece jeho rodina, přijímá pozvání na koncerty a přednášky, rediguje své knihy, ale v myšlenkách je stále hlouběji a hlouběji srdcem v Africe. Operuje děti, učí domorodce návykům hygieny, bojuje proti spavé nemoci, malárii, elefantiáze, tyfu a malomocenství. A když je třeba, nosí trámy na střechu nového útulku pro staré či malomocné. Ale nemůže nevidět, že jeho zápas na starém kontinentě příliš nechápou, je sice jmenován čestným doktorem mnoha univerzit, i do Prahy si pro něj přijela delegace v roce 1928 a denně dostává dopisy, které mu vyjadřují podporu, porozumění a sympatie, ale ozývají se i hlasy, které jeho práci jednoduše zpochybňují. Léčí domorodce zadarmo, a co je zdarma, není pro tento svět výpočtářských rozumů jaksi hodno ceny. Jeho nemocnice je pro pochybovače primitivní, domorodci sem přicházejí s celými rodinami, které si v jejím okolí žijí jako v domorodých vesnicích. Evropská hygiena, která ještě donedávna nosila zablácené škrpály nevědomosti, ohrnuje nad africkou realitou nos… Schweitzerova nemocnice pro ně není srovnatelná se soudobou špičkou ve světě. Jistě, jak by také mohla být. Ale kritikové se zapomněli poohlédnout, co jiného je na celém kontinentě srovnatelného s evropskou špičkou…

 

Jeho motýlek pod krkem, jeho láska k Bachovi, který se rozléhá nad zešeřelým pralesem u řeky Ogooné, jeho korespondence s Einsteinem, s Romainem Rollandem, s Ghándím, Lessingem i se stovkami dalších přívrženců, kteří se na jeho práci dívají s nezaujatýma očima – s porozuměním a obdivem, dráždí a provokuje jednodušší inteligenci.

 

Ale pro stárnoucího doktora v pralese je daleko přínosnější věc nový pavilon či odvrátit opoždění zásilky s léky. To, jak jej hodnotí snobové v berlínských či pařížských salónech, mu nepomůže.

 

Konečně se v Lambaréné může znovu objevit i Helena. Renata je v penzionátě a paní Schweitzerová se energicky pouští do zřízení porodnice. Úmrtnost matek i dětí je hrozivě velká, místní kouzelníci však ženy před porodnicí děsí. Dítě se má narodit tam, kde se narodili i jeho otcové a dědové. Kdo je v nemocnici ochrání před zlými duchy? Každý přece ví, že se novorozeně musí hned po nadechnutí natřít bílou barvou, aby na ně duchové nemohli… Lékaři v Lambaréné se rozhodnou pro neškodný ústupek. Má-li ve finále posloužit dobré věci… I v nemocnici budou děti natírat snadno smytelnou barvou, domorodý personál dostane za úkol tuto novinu rozšířit mezi domorodce. Příliv rodiček se prudce zvedá a úmrtnost klesá… Ročně se pak v nemocnici narodí na čtyři stovky miminek.

 

Období klidu a pracovního soustředění nebude mít dlouhého trvání. Helena má malárii, musí se vrátit do Evropy… Albert bude tedy dál svou vzdálenou rodinu navštěvovat jen občas.

 

Jeho návraty jsou spojeny s přednáškami a koncerty, nemocnice v Africe potřebuje další a další peníze. Dary od příznivců jsou sice vítané, ale nestačí.

Jeho rozhovory s přáteli jsou plné obav. Často lépe než oni vidí nebezpečí, do kterého se svět znovu řítí. Nacisté v Německu zneuctili hrob jeho tchána, mnozí z jeho evropských přátel budou muset hledat nový domov, nový začátek k uplatnění. Odejde odtud Zweig, i Casals opustí Španělsko na protest proti Frankově diktatuře. Nacisté jsou stále drzejší krysy. Schweitzer dostane nabídku Gœbbelsova ministerstva propagandy k uspořádání řady koncertů. Nevědí, komu píší?

 

Popuzeně jejich IQ odmítne.

 

Když vypukne druhá světová válka, je jeho malá rodina roztoulaná po světě. Albert je v Lambaréné, žena a dcera v Evropě. A tyto roky obav o osud nejbližších, přátel i zcela neznámých lidí jsou klíčem k Schweitzerově neúnavné poválečné mírové aktivitě. S Helenou se mohl shledat až v roce 1941, kdy se jí podařilo odjet z Evropy. S mnoha svými přáteli se již nikdy nesetkal.

 

Poválečná Evropa. Již podruhé za krátké období se novinové titulky hemží tímto výrazem. Nejraději by již zůstal navždy v Africe. Ale nakonec se znovu vydá na cesty. Nejprve za dcerou do Švýcarska, podívat se na vnoučata a pak do Ameriky. Přijal pozvání Chicagské univerzity a na své cestě se tu setká i s Albertem Einsteinem. Nad jejich rozhovorem se vznáší neviditelný přízrak atomové bomby, která zohavila Hirošimu a Nagasaki. Velký vědec si je až příliš vědom zneužití objevu politickými špičkami země. Oba si však uvědomují, že dál se mlčet a mlžit nedá.

 

Schweitzer se vrátí do Afriky. Již dávno ztratil robustnost svých mladých let, vždyť už také překročil sedmdesátku, ale vitalita a činorodost dál fungovala. Přijíždějí za ním přátelé i zvědavci, přicházejí nelíčení pomocníci. A pak jej najde obálka s razítkem Oslo.

 

 

NOBELOVA CENA MÍRU

 

Čekají tam na něj medaile a peníze, zrozené ve zbrojařských továrnách pana Nobela… co asi táhne hlavou starého pacifisty? Přijme je, jeho nemocní je bezvýhradně potřebují… Vypraví se do Osla a bude tu ve svém projevu hovořit pouze o míru. Kolik lidí o něm za existenci lidstva snilo, není již konečně nejvyšší čas, aby lidstvo pochopilo do všech důsledků své jednání, které je může přivést až do záhuby? Je 4. listopad 1954. Albert Schweitzer posílá do světa svou výzvu i osvětu všem soudným lidem.

 

Jeho nemocnice v Lambaréné se stále rozšiřuje. Nemocných přibývá. Ještě nedávno se tu prakticky nevyskytovala rakovina, duševně narušení a nemocní… Není i to dostatečně pádný argument pro všechny pochybovače, pro všechny, kdo se dušují, že jaderné výbuchy, ať již k nim dochází kdekoliv, nemohou lidstvu zase natolik uškodit?

 

Starý doktor připojí svůj podpis k dopisu, který mu pošle L. C. Pauling. I on přidá svůj hlas k výzvě vědců celého světa adresované OSN. Jedenáct tisíc vědců z devětačtyřiceti zemí se snaží varovat svět, dokud je ještě čas k záchraně. Copak nemá lidstvo i bez atomových zbraní dost jiných ožehavých starostí?

Dvaapadesát let pracoval pro Afriku. Nezištně. Za cenu osobních obětí. Mnohým připadal jako Don Quijote. A přece si na konci svého dlouhého života dokázal uvědomit nejzávažnější poruchy, kterým svět musel být vystaven. A kterým dodnes musí přihlížet. I to jeho odpůrci nedokázali pochopit.

Zemřel takřka za 8 měsíců po oslavě devadesátých narozenin. Mnoho jeho přátel mu již nemohlo stisknout pravici. I Helenino místo zůstalo prázdné. V nemocnici na čas zavládla nejistota. Co bude dál?

 

Již dříve pracovali v nemocnici na delší či kratší dobu týmy lékařů z celého světa. Přijížděli na Schweitzerovo osobní pozvání jako staří známí, po dlouhém dopisování. Byli mezi nimi i obdivovatelé z Československa, jeden z nich, dr. Radim Kalfus z Nové Paky o svém přátelství s Albertem Schweitzerem napsal zajímavou knihu. Vysílaly je sem taktéž univerzity, církve a nejrůznější ochotnické spolky.

 

A právě po této cestě, naznačené již samotným zakladatelem, se nemocnice vydala i do budoucna. V roce 1972 nad ní převzala patronát lékařská fakulta v Bernu, podporu dostává z mnoha zahraničních institucí, které nesou Schweitzerovo jméno. V kratších turnusech se tu střídají lékaři z mnoha zemí, přijíždějí sem studenti medicíny. Hodně se za ta léta změnilo, ale Schweitzerova myšlenka pomáhat nezištně lidem zůstala stejná.

 

 

DELFÍN

 

Je to nevýrazné souhvězdí nedaleko souhvězdí Pegasa a východního okraje Mléčné dráhy. Tvarem připomíná souhvězdí Malý vůz, s nímž bývá někdy omylem zaměňováno. Nejzajímavějším objektem souhvězdí byla Nova Delphini 1967, šlo totiž o takzvanou pomalou novu, která nejdřív zvýšila několiktisíckrát svou jasnost, pak nějaký čas nepravidelně kolísala a nakonec opět zeslábla.

 

Podle řecké mytologie je souhvězdí zpodobněním delfína, kterého poslal bůh Poseidon hledat vodní nymfu Amfitríté. Ta se měla stát Poseidonovou nevěstou. Když se o ni Poseidon ucházel, uprchla k titánu Atlantovi. Delfín ji však našel a přemluvil k návratu. Svou úlohu tak splnil a Poseidon se postaral, aby se za odměnu dostal na oblohu v podobě souhvězdí.

 

Podle jiné legendy je to delfín, který zachránil hráče na kytaru, zpěváka a lyrického básníka Arióna. Arión se plavil na Sicílii, aby se zúčastnil soutěže. Loď, kterou se vracel na rodný Lesbos, však byla přepadena piráty. Ti básníka omráčili, okradli a shodili přes palubu. Podle jiné verze to byla korintská loď s nepoctivou posádkou, která Arióna oloupila a donutila jej skočit do moře. Pomalu mu docházely síly a byl by utonul, kdyby se najednou neoctl na hřbetě delfína, který jej nadnášel a plul s ním do bezpečí k pobřeží. Od té doby byli delfíni považováni za posly boha Apolóna, patrona hudby a básnictví.

Básník Arión skutečně existoval, žil kolem roku 600 před Kristem na ostrově Lesbu, proslulém mnoha básníky.

 

 

MILAN RASTISLAV ŠTEFÁNIK

 

☼     21.7.1880     KOŠARISKA      ۞     4.5.1919    VAJNORY  

 

 

„Byl zásobitel a nositel neúnavné aktivity, energický, schopný setrvat na vrcholku Mont Blancu nejen několik dnů, ale i týdnů a živit se tam tím, co příroda poskytne takhle dobrodružné duši. Dokázal nespat a splnit všechny vytýčené úkoly, nepochybovat o ničem, přestože jeho zdravotní stav mi připadal tak nesmírně křehký…“      (Spisovatel a hvězdář Camille Flammarion)

 

*

 

ŠTEFÁNIK ZNÁMÝ I NEZNÁMÝ POJEM ODHODLANÝ POSÍLIT SE BOJEM S VYŠŠÍM DUCHAPLNÝM NÁBOJEM

 

Starší generace si připomíná Milana Rastislava Štefánika coby velikého syna slovenského národa, který odešel jako prostý vojín bojovat do ciziny, aby se vrátil jako generál československé armády po vítězném tahu za osvobození z mocnářského područí i jako první ministr národní obrany. Osud jinak statečnému letci dopřál shlédnout z oblak krásy osvobozené vlasti, avšak let utnul jeho životní dráhu tragickou havárií nedokonalé techniky jen nedaleko od Bratislavského hradu. Vojenský letoun, který řídil, nebyl navrhován pro dlouhé a namáhavé lety, dohady o jiných příčinách katastrofy nebyly doloženy důkazy z černé skříňky. Encyklopedie připomínají neutuchající diplomatickou zásluhu Štefánikovu v zahraničním odboji spolu s Edvardem Benešem (rodákem z Kožlan na severním Plzeňsku) pod vedením T. G. Masaryka. Této trojici hrdinů se podařilo koncem první světové války prosadit nezávislost Čech, Moravy, Slezska a Slovenska na Rakousku dne 18. října roku 1918.

 

Méně se už ví, že Štefánik dříve než dosáhl zralého věku byl až do svých třiceti let uznávanou astronomickou kapacitou, průkopníkem vysokohorských observatoří a podílel se na budování dnes již internacionální sítě meteorologické služby. Jeho astronomická pojednání vycházela v análech francouzské Akademie věd, fotografie sluneční koróny, které pořizoval, prolétly snad všemi vědeckými periodiky světa a byl za ně i honorován Wildeho plaketou. Studii „hvězdných roků“ Milana Rastislava Štefánika zveřejnil V. Zubarec, zaměstnanec Historického muzea, které je nedílnou součástí Slovenského národního muzea. Jeho práce se stala návodem pro poněkud neobvyklé naše vzdávání pocty tomuto záslužnému inteligentnímu vědci.

 

 

VSTUP DO „VELKÉHO“ SVĚTA

 

Milan Rastislav Štefánik je narozen v ryze slovenském životním prostředí plném hurbanovských ideálů jako šestý syn ze dvanácti dětí Košarinského evangelického faráře Pavla Štefánika. Slovenskému povědomí, a touze vymanit národ z uherského područí se nikdy nezpronevěřil. Cestu k vysvobození však spatřoval v národní jednotě s Čechy. Po středoškolských studiích na gymnáziích v Blavě, Šoproni a Sarvaši se v osmnácti letech nechal zapsat na Vysokém učení technickém v Praze. Pokrokové kulturní i politické klima ho hluboce utvářelo. Zapojil se do studentského spolku „Detvan“ a akademickému malíři F. Kalvodovi pomáhal redigovat uměleckou přílohu časopisu „Hlas“. Později přispíval i do Masarykových novin „Čas“ a pranýřoval bez ostychu z prohry neutěšené hospodářské i politické poměry národa Slováků. Už tehdy s Masarykem našel společnou notu v boji proti nadvládě Uherska nad Slováky. Rád přejímal od zkušenějšího politika názor na budoucí společnou cestu obou národů. Mezi studenty o něm hovořil jako o „oteckovi“. Jednatel spolku „Československá jednota“ chválí Štefánikovo jemné chování a kultivované vystupování. „Jeho pomněnkově zbarvené oči působí důvěřivě, že zapomeneš na jeho drobnější figuru“, a do deníku ještě připisuje „má osobní fluidum a výraz tváře jakoby konejšil duši a srdce!“

 

 

„HVĚZDNÉ ROKY“ ZAČALY NA VRCHOLU MONT BLANCU

 

V průběhu inženýrských studií se Štefánika zmocnila nečekaná symbióza obdivu k oboru, který byl tehdy pokládán za dobrodružný a vesměs nepraktický – k astronomii. Vysvětlení je jednoduché. Stačila jediná přednáška profesora K. V. Zengera, aby Štefánik propadl touze po objevování hvězdných světů a hvězdokup. Sedmdesátiletý rytířsky ohromující vědec, který mladá léta také prožil na Slovensku, se mu stal životním idolem. Také pozdější cesta Štefánika do Francie byla zcela vázána na profesorovo francouzsky vytříbené chování, spojení s francouzskou Akademií věd i typickou francouzskou „nosovkou“, která doprovázela jeho interesantní přednášky. Štefánka hluboce ovlivnila Zengerova „škola“ o elektromagnetické soustavě světa, podle které Slunce jako obří elektromagnet ve vesmíru disponuje rozhodujícím vlivem na počasí naší záhadné planety – tedy na bouře, cyklóny, mimořádné srážky a povodně, ale i výbuchy sopek a zemětřesení. Po obhájení dizertační práce „O nové hvězdě v souhvězdí Cassiopei z roku 1572“ vypracované na základě vlastního pozorování Zengerovým dalekohledem, byl Štefánik 12. října 1904 promován vzhledem k tehdejšímu uspořádání vysokých škol v Praze proděkanem Karlovy univerzity Jaroslavem Vrchlickým na doktora filozofie. S doporučujícím dopisem profesora Zengera v kapse se vydal do Paříže, která byla baštou světové astronomie. Obhájit zde existenci nebylo vůbec jen tak. Teprve po půl roce, a to jen díky Camille Flammarionovi – velkému zastánci profesora Zengera, byl přijat Dr. J. Janssenem na hvězdárnu Meudon. Ta však byla „Mekkou“ astronomů, zabývajících se právě tím, co Štefánika rajcovalo – spektrální analýza světla Slunce a některých hvězd. Aby se astronomové zbavili měření zkreslujícího vlivu husté atmosféry, rozhodl se Janssen vybudovat těsně pod vrcholem velehory Bílé Hory menší observatoř. Doprava přístrojů a několika stanů včetně zásob potravin si vyžádala tehdy značné úsilí. Navzdory běsnícím živlům dokázal Štefánik s kolegou Millochauem přežít útrapy v chatrném přístřešku celých osmnáct dní. Výprava i její výsledky vyvolaly extra silnou odezvu a mladému vědci se otevřely dveře do mnoha francouzských institucí.

 

 

ZRÁDNÁ ZATMĚNÍ SLUNCE

 

Sama příroda nabízela astronomům vzácné okamžiky zatmění Slunce, při kterém oslnivý terč zůstal zastíněn, zato koróna, v níž se odehrávají nesmírně bouřlivé erupce miliard tun vířící hmoty, byla v tom okamžiku jakoby obnažena k pozorování detailů. Štefánik tento úžasný objev pozoroval s Millochauem 30. srpna 1905 ve španělském Alcosebre. Za příznivého počasí mohl pozorovat, fotografovat a spektrografem vyanalyzovat vířící vrstvy koróny v monochromatickém světle. Zpráva o výsledcích byla čtena na schůzi Akademie věd a náležitě publikována. Pro Štefánika to byl báječný start do mezinárodní společnosti astronomů. Dvojice Štefánik–Millochau získala další „ostruhy“ montáží infračerveného spektroheliografu a dále takzvaně odrazového heliometru. Následovala série publikací z oblasti infračerveného spektra a úspěšné přednášky na půdě Akademie. Pozornost vyvolala Štefánikova studie „O citlivosti oční sítnice na infračervené záření“ a „Studie telurických čar v infračerveném světle“. Bohatou bilanci sotva roční spolupráce obou vědců dovršila publikace vydaná tiskem v nakladatelství Comptes Rendus spolu s ruským hvězdářem A. Ganským. „O pozorování vykonaném na vrcholku Mont Blancu“, která zesumírovala výsledky analýzy světla Slunce, Venuše a Jupitera. Se zmíněným ruským astronomem začal Štefánik pracovat na metodě studia sluneční koróny i mimo okamžiky zatmění. Náročnost tohoto záměru, který si sami stanovili, je zřejmá již z toho, že byl splněn až ve třicátých letech. Astronom B. Lyot, kterému se tohle podařilo, však uznal správnost a prozíravost metody, s níž započal Štefánik s Ganským.

 

V lednu roku 1907 vysílá francouzská Akademie Štefánika až do Turkestánu pozorovat úplné zatmění Slunce. Tábor v Ura Tjube, kde připravili měřící přístroje, se však v osudnou chvíli ocitl ve sněhové bouři. Nesmírné úsilí vyšlo naprázdno. Novou výpravu vede Štefánik roku 1911 za zatměním Slunce na ostrov Vavau v Tongu. Tady malé skupince vědců přálo počasí a snímky sluneční koróny v nebývalé kvalitě brzy obletěly celý svět. Už o rok později však další expedice do brazilského Passa Quattro zase vyšla do ztracena. „Bylo to deprimující. Obloha se znenadání zatáhla a nízká mračna znemožnila fotografování i měření…“ A tak jediným úspěchem bylo přijetí prezidentem, který se netajil radostí ze setkání s tak význačným evropským vědcem.

 

 

OBDOBÍ VELKÝCH GEST A CEST

 

Štefánikova vědecká hvězda zazářila ve francouzské Akademii, stal se členem Mezinárodního kongresu hvězdářského, avšak na jeho základním pracovišti v Meudone vyvstaly tak závažné problémy, že byl nucen odejít. Přestárlý Janssen totiž pověřil vedením observatoře Henriho Deslandrese, který byl povahově protipólem Štefánika – byl to asketický tlučhuba fanatik vědy a Štefánikovi záviděl společenské úspěchy a snad i důvěrnější vztah k Janssenově povedené dceři. O Štefánikovi prohlásil: „Nesnáším toho bizarního člověka a dobrodruha…“ Ten se stal zástupcem ředitele Společnosti Montblancových hvězdáren, což mu prospělo jen v rozšíření společenských styků s francouzskými vědci, politiky a kulturními pracovníky v rekreačním středisku Chamonix, kam zajížděl na pivko po práci.

 

Po období systematické vědecké práce zaujala Štefánikova myšlenka vybudovat vlastní observatoř někde na jižní hemisféře, což bylo spjato s poznáváním exotických dálav i jejich obyvatel. Odmítl proto nabídku inženýra Gustava Eiffela na vedení hvězdárny v Nice a rozhodl se pro nezávislost. První jeho velká cesta vedla na okraj Sahary do Langhouatu. Záhy ale zjistil, že vzhledem k velkým výkyvům teplot se africké pobřeží, ani alžírské hory nehodí pro stavbu observatoře. V roce 1910 nastal ve světě astronomů neobyčejné pozdvižení. Dne 18. května totiž měla projít Halleyova kometa v těsné blízkosti Zeměkoule. Astrologové předpovídali nebezpečný vliv na obyvatelstvo, novináři se postarali o zkreslení údajů, takže na celé planetě propukla šílená panika. Štefánik se rozhodl, že bude kometu pozorovat už z vlastní, byť jen provizorně vybavené kukaně, pro kterou si našel ideální místo v Papeete na Tahiti. S podporou guvernéra a za vydatné pomoci domorodců tu nákladem 150 tisíc franků vybudoval stanici, vybavenou moderním dalekohledem a nejnovějším typem spektroheliografu. Kometa podle správných výpočtů skutečně prolétla krajinou, avšak v kýžený den se obloha nelítostně zatáhla olověnými mraky. Jen skvělá atmosféra šťastného ostrova mu postupně navracela náladu a tak se zde neváhal zdržet a rozkošně dodat balzám svému mládí v okolní vegetaci až do konce roku, v lůně ještě panensky čisté přírody a v pastvě pro duši. Podle dnešních znalostí je však nabíledni, že ani pěkné počasí by neumožnilo sledovat průchod Halleyovy komety okolo Slunce, protože její jádro je menší než stotisícina slunečního průměru. Zdařilé snímky se podařilo pořídit až kamerám na družicích, které byly při dalším průletu komety vyslány do kosmických výšin, aby zkřížily dráhu tohoto tělesa a jejich měřící přístroje odhalily složení jejího ocásku.

 

 

VE SLUŽBÁCH FRANCIE

 

V roce 1913, nyní již jako francouzský občan, byl vyslán vládou do Ekvádoru, kde se v souvislosti s výstavbou Panamského průplavu zkřížily americké, německé, anglické a francouzské zájmy. Vedle diplomatického poslání pozorovatele dostal za úkol vybudovat observatoř ve vysokých horách na Quite a zřídit tu stanici bezdrátové telegrafie. To druhé už bylo ve službách rodící se mezinárodní meteorologické služby, které se dožadoval rozvoj letecké přepravy. Dalším úkolem

 

Štefánikovým bylo přichystat půdu pro francouzský zájem na získání ostrova Floriana v Galapágách.

Oba úkoly splnil a Francie „svého“ diplomata vyznamenala rytířským křížem Čestné legie. Tato zpráva ho zastihla už v Maroku, kde opět sháněl dobré místo pro novou observatoř. Téměř současně však dostal jako letec povolávací rozkaz, protože propukla první světová válka nervů a odolnosti. Tím se uzavírají „hvězdné roky“ muže, který v cizině vybudoval observatoře a meteorologické stanice na nejmodernější bázi, s nimiž se v té době nemohla chlubit celá centrální Evropa.

 

 

PRVNÍ NOUZOVÉ PŘISTÁNÍ

 

V lednu roku 1915 byl Štefánik přijat do Farmanovy letecké školy v Chartres a brzičko na to vynikal odvahou jako pilot desátník na bojišti v Arrasu. Jako letecký poručík francouzského letectva se Štefánik vyznamenal v bojích u Ypru a Aisny. Válel jako Viking bez Asterixe v dohledu. Generalita ho vyslala k odvážnému letu do Albánie, kam ustupovala zbrklá srbská armáda (lego paňáčků) pod tlakem drtičů německo–rakouských a bububu bulharských vojenských legií. Jako první pilot vůbec překonal hřebeny Dinárských hor. Jeho letoun se ale cestou pochroumal, takže nedaleko plánovaného cíle musel nouzově přistát a opravit to, nestagnovat. Šťastně přežil tuhle kalamitu až na drobné oděrky, a s důležitými zprávami pro Francii se vrací na zvláštním torpédoborci až do Říma k Andělskému Hradu (nedobytné pevnosti), a potom prvním vlakem do Paris. Tam se roku 1915 potkává s Edvardem Benešem, se kterým se poznal už při pařížských studiích pokroku astronomicky cool poznatkové techniky. Pětatřicetiletý důstojník s rytířským křížem na elegantní uniformě měl otevřený přístup do pařížských salónů a rodin významných kulturních pracovníků a politiků. Ihned se zapojil do Masarykovy odhodlané mise, podařilo se mu prolomit francouzské ledy na ledovci vůči rodícímu se československému zahraničnímu a ilegálnímu odboji a stal se členem Československé národní rady. Vlivné kontakty mu pak umožnily i obstát při složité organizaci budování elitního československého vojska. T. G. Masaryk zhodnotil jeho přínos pro vznik demokratického nezávislého Československa následujícími významy slov: „Jeho obor a specialita byly po celou válečnou vřavu osobní intervence, získávání dobroty lidí ve společnostech, salónech a úřadech. Pracoval bez odpočinku, neúnavný elév vytrvale a kvalitně. Zejména ve Francii a Itálii měl v jistých kruzích funkci průkopníka. Jeho sugestivní vliv působil na každého. Po celou válku cestoval. Neměl smysl pro pomalou prácičku, nedokázal zbůhdarma vysedávat v kanceláři nebo připravovat materiál či snažit se pro pozdní a pozdější účel s účinkem. Zřídkakdy něco sepisoval, působil především důstojně svým živým slovem. Prošel všechny spojenecké země jako Meteorit a na svých cestách si získával pěkné množství věrných přátel. My ostatní jsme šli až za ním a takto jím dotčenou půdu jsme zpracovávali, jeho apoštolskou prací narychlo získané obětavce jsme podchytávali a jejich sympatie měnili v dokonalé přesvědčení. Moje a jeho práce, právě pro různost pracovních (a pracovitých) metod, myslím, se super šikovně doplňovaly…“

 

Svérázný životní postoj a sklon k dobrodružnému jednání mu však nadělaly i mnoho nepřátel, škodolibých závistivců a tchořů. Zvláště se s ním nesnesl Ernest Denis, zejména po akci legií proti Rusku. To bylo mimo jiné důvodem ke spekulacím nad okolnostmi jeho smrti při návratu letadlem do vlasti.

 

Štefánik trpěl zákeřnou nákazou, která u něj propukla po pobytu na Tahiti a za války spoustu měsíců musel protrpět a proležet bez pohybu v pařížském špitále. Na nemocničním lůžku také uskutečňoval velmi důležité rozhovory s T. G. Masarykem po jeho dramatickém příjezdu 28. ledna 1916 do Paříže. Jakmile však byly připraveny akce pro vznik československých vojsk, rozhodl se nevrátit do francouzského útvaru a místo toho zahájil konání houževnatější disciplíny ve prospěch formování CS. Dvakrát vedl jednání v Rusku. Národní rada si přála, aby součástí čtyřistatisícového ruského vojska, které mělo být převeleno na francouzskou frontu a tam pořádně vyzbrojeno, byla již i československá armáda. To však bylo začátkem akcí okolo sibiřského konfliktu, který se rozhořel jako prevít bez dozoru na nádraží v Čeljabinsku 14. května 1918. V čele ztraceného tažení na Sibiři stál Štefánik spolu s generalissimem československých jednotek v Rusku, Mauricem Janinem. Svou představu, že vyvede vojska do Evropy jižním Ruskem a jako osvoboditel dojde do vlasti z východní magické ne magorsky nebezpečné magistrály, musel opustit a přijmout strategické rozhodnutí o průjezdu legionářů až do Vladivostoku. To se splnilo až dlouho po Štefánikově tuze tragické smrti. Poslední transport našich vojsk dorazil do vlasti po strastiplné anabázi kolem světa až pětadvacet měsíců po válce. Co ženy čekající na své vojáčky? Pletly, šily, dekorovaly svou naději a touhu do krajek.

 

A tak jako jakýsi epilog válce, ale prolog zrodu nezávislého útvaru v centru Evropy najdeme podpis generála Dr. Milana Rastislava Štefánika, ministra národní obrany, na historickém „Prohlášení nezávislosti československého národa“, datovaného v Paříži dne 18. října 1918 po 18. hodině a 20. minutě.

 

 

 

BJØRNSTJERNE BJØRNSON

 

☼    8.12.1832    KVIKNE                ۞      26.4.1910   PARIS

 

 

Život velkého norského spisovatele Bjørnstjerna Bjørnsona lze přetlumočit hravou zkratkou, která představuje jeho poslední, krátce před spaním (ale před spaním již na věčných ekologických lovištích nebojácných svišťů) vymyšlený verš „dobré činy spasí tento nepokojný svět“. Byla to jeho víra, v níž našel primární cestu, jak ze šlamastik ven a po této cestě kráčel spolu se svým lidem.

 

Narodil se 8. prosince 1832 v osadě Kvikne v norské provincii Hedmark, v krajině vřesovišť, v tvrdé a nehostinné zemi, kde lid musí svádět urputný zápas s přírodou, aby si vymohl skývu chleba. Není to jen kraj překrásných malebných fjordů, které lidi okouzlují a rozmazlují v akorát pestře oděném létě, ale i za dlouhých bílých nocí. Je to neustálé bojiště horalů a rybářů ( jako Petr Piskač) s krutými přírodními živly. Je to země samotářských myslitelů, kteří se za nekonečných zimních večerů zamýšlejí nad smyslem života, nad jeho mravními hodnotami, nad otazníky lásky i potřebou vzájemné pomoci. Tyto vlastnosti přiřkly sudičky do vínku i mladému Bjørnsonovi.

 

Jeho otec byl farářem. Pocházel ze staré rolnické rodiny. Zpočátku svá políčka sám oral, oséval i sklízel. V pokročilejším věku, kdy jej úmorná práce velmi vyčerpávala, se rozhodl studovat teologii. Byl to rozšafný a silný člověk, sousedům imponoval jak svými znalostmi, tak medvědí silou. Syn po něm zdědil neústupnou vytrvalost a víru ve spravedlnost.

 

Matka byla dcerou učitele, který také vyšel z rolnické rodiny. Od mládí se zapojovala do kulturního života v rodném městečku Kragerö, podílela se na všech kulturních akcích, ráda četla a stále se vzdělávala. Byla to velmi jemnocitná a čilá žena, která se svému dítěti rozdávala. Od ní se chlapec naučil milovat umění.

Jeho výchovu ovlivňovali i obyčejní sousedé, kteří často faru navštěvovali, sdělovali si zde nejrozmanitější příhody ze svého života a často si vyprávěli i překrásné starobylé ságy a pověsti s romantikou u krbu. Farářův syn se již od útlého dětství cítil srostlý jak s nádherným horským světem, tak s dobrými lidmi, kteří jej obklopovali.

 

V dlouhých a třeskutých zimách, kdy na horách ležel hluboký povlak sněhových zátarasů, byly cesty nesjízdné a všude panovalo bolestné ticho, toužil chlapec po světlu a po ohřátí pookřání své zkřehlé duše, sníval o laskavých vzdálených krajinách. Začal číst úvod, stať, závěr, co se má stát, ať se stane; v prvních krůčcích mu vydatně posloužil otec.

 

Neuběhlo mnoho let a osud osamělého vlka z venkova se od základu změnil. Otec byl přidělen do farnosti v Nessetu v Romsdalském údolí. Nový svět chlapci otevřela již samotná dlouhá cesta do nového působiště. Poznával zcela jiné lidi než byli sedření venkované v Kvikne, musel se učit novým mravům, osvojovat si nové životní obyčeje. Naštěstí mu nechyběla příroda, kterou si doma tak důvěrně stihl zamilovat. Z vysoké farmy se mu otevíral rozlehlý rozhled do otevřeného údolí s vodopády a na mlhami často zahalený fjord, ze kterého vedla cesta do neznámého světa. Práce zde bylo rovněž nadmíru. Pomáhal obdělávat pozemky patřící ke kostelu a stavět nový rodinný barák. Navykl si vyplňovat prací úplně každý den.

 

Co se asi tak odehrávalo v mysli dvanáctiletého kluka, když nastoupil na střední školu v městečku Molde? Poprvé spatřil větší město, sídlo probošta, čilý provoz na fjordu a pestré hemžení lidí na tržišti. V tomto, pro něho jiném světě, uzavíral nová přátelství se spolužáky, u nichž si brzy získal respekt především díky své tělesné fyzičce a proboštovi Rainbollovi, jehož přízni se mohl těšit. Obdivoval knězovy bohaté znalosti, protože ten byl i vzorným hospodářem a nepřekonatelným botanikem. Z jeho rozsáhlé knihovny si vědychtivý mladík oblíbil zejména knihy pro mládež od Scotta, Marryata, Coopera a především Defoeova Robinsona Crusoe.

 

Brzy v sobě objevil mimořádnou schopnost předávat svoje myšlenky jiným. Začal skládat malé básničky do úhledných puzzle labyrintů. Byly to sice neobratné pokusy, ale přátelé a známí, kteří veršíky přečetli, tvrdili, že se jednou stane uznávaným básníkem. Po spisovatelské dráze však neprahl. Nejraději by byl vydával noviny, ale drahý tisk s čárou přes… vysoko překračoval jeho finanční rozpočet. Proto se rozhodl pro ručně a stručně psaný časopis „Svoboda“, který rozesílal známým.

 

V té době začaly do každé norské vesnice, i do odlehlého horského městečka Molde, pronikat zprávy o francouzské revoluci 1848, o povstání ujařmených za svobodu člověka a jeho důstojnější život. Nadchly především nezakomplexovanou snivou mládež. Starší obyvatelstvo bylo příliš zkroušeno hospodářskou krizí, která v roce 1847 postihla celou Evropu, mysleli jen na to, jak zabezpečit sebe a své rodiny; slovo svoboda bylo pro ně abstraktní pojem. Trpěli, ale zvednout hlavu se neodvažovali. Na útlak, drahotu a bídu si stěžovali jen potají. Tehdy mladý Bjørnson pochopil, kolik osvěty a politické práce bude zapotřebí vypotit, aby se zdejší sedření a pokorní lidé postavili zase jednou na vlastní nohy. Zřetelněji se mu začala rýsovat jeho vlastní budoucí práce.

 

Tehdy postihlo rodinu těžké neštěstí. Pastora Bjørna nařknul rolník, bývalý důvěrný kamarád rodiny, že při soudním procesu vydal křivé svědectví. Farář byl ze svého úřadu v Molde suspendován, jeho rodina začala být přehlížena a syn byl nucen opustit zdejší školu. Otec jej s vynaložením posledních prostředků poslal na další studia do Kristiánie, kde tehdy žilo asi 35 tisíc lidí. Zde navázal styk s prvním propagátorem lidského zacházení s dělníky v Norsku, Markusem Thranem, jenž stál v čele průmyslových a zemědělských dělníků v jejich střetech se statkáři a nově vznikajícími podnikateli. Začal se zapojovat do politického (bdění) dění v zemi.

 

Útulek nalezl u bratra své matky, malíře dekorací Nordraakeho. Při studiích začal přispívat do místních novin a časopisů. 18. července 1852 se v populárním Morgenblattu objevila jeho první báseň „Vodopád“. Líčí v ní smrt dvou nešťastných milenců, kteří spolu jednou a už naposledy zahučeli do hučících vod. Báseň sice vzbudila pozornost veřejnosti, ale na autorově soukromém životě se nezměnilo vůbec nic.

 

Ve škole se mladému Bjørnsonovi nedařilo. Ztroskotal u maturity a měl složit dodatečné zkoušky v náhradním termínu. Protože byl bez prostředků, a také proto, aby se mohl na zkoušky v klidu připravit, se na rok vrátil domů (1852–1853). Odtud posílal články mnoha norským redakcím. Znovu navázal styky se starými přáteli, rolníky a zemědělskými dělníky, vnímal jejich palčivé stesky na těžký úděl a současně naslouchal ságám o hrdinské minulosti vikingského národa.

 

V červnu 1853 přesídlil pastor Bjørn do církevní osady Søgne, což mu umožnilo, aby syna poslal znovu do Kristiánie, kde měl složit dodatečné zkoušky a dokončit studia. Avšak znovu pohořel u matematických chytáků, u teoretických chytráků. V bouřlivém střetu s otcem, který na pokračování studia trval, se s rodinou rozešel. Bez otcovy podpory však jen živořil.

 

Situace se poněkud narovnala, když začal častěji přispívat do právě založeného humoristického časopisu. 15. ledna 1854 se mu článkem v časopisu Morgenblatt podařilo upoutat pozornost nejen čtenářů, ale i vydavatelů. Stal se redaktorem.

 

Když mu bylo čtyřiadvacet, byl na studentském zájezdu ve Švédsku. Tady se rozhodl, že bude spisovatelem a že to natře všem případným pochybovačům.

 

Po návratu ze Švédska napsal za dva týdny své první drama Mezi bitvami, kde vystupuje lidový král Sverra, středověký revolucionář. Pak následují povídky Thrond a Nebezpečné námluvy. Nejvíce ho proslavila novela z roku 1857 Synnøve Solbakken. Tvorba se rozrůstala o nové povídky ze současného života: Arne, Veselý hoch, Svatební pochod. Látku z dávných dějin ztvárňuje nebezpečně šikovně v dramatu Kulhavá Gulda, Král Sverre, Sigurd Slembe, Sigurd Jorsalfar. Látkou z minulosti připomíná slavnou epochu i statečnost tehdejších předků.

 

Minulost i přítomnost spojuje i v nové tvorbě. Mnoho ze svých sociálních a politických názorů vyslovil v Selských povídkách. Alespoň názvy je třeba připomenout další díla: Prach, Absolonovy vlasy, Vlajky nad městem a přístavem. Dramatická díla: Bankrot, Redaktor, Nad sílu, Rukavička a Král.

 

Skutečným klenotem jsou především „Selské povídky“, které měly inspirující vliv i na literaturu jiných evropských národů. Jsou v nich vykresleni tvrdí, spravedliví a čestní rolníci, neochvějně zastávající se svých tradic.

 

Ve všech svých dílech Bjørnson vyjadřuje víru v člověka, v obrodnou sílu a povahu lásky, v aktivní práci a v mužnou čest. Současně si ale uvědomoval, že tyto lidské hodnoty je třeba v prostém člověku rozvíjet a chránit před znehodnocením. Jeho velký román Vlajky nad městem a přístavem má diskusní charakter. Ve dvou částech dramatu Nad sílu, z nichž každá je samostatnou hrou, se hluboce zamýšlí nad podstatou náboženské víry a nad sociálními otázkami moderní společnosti. V první části líčí tragédii pastora Sanga, který i s farníky věří, že může dělat zázraky a vyléčit svou smrtelně nemocnou ženu. Ta skutečně vstane z lůžka, udělá pár kroků a k úžasu přítomných obejme svého muže. Pak klesá mrtvá mrtvola k zemi. Velký ohlas v Evropě měla Bjørnsonova Rukavička, v níž nastolil požadavek zrovnoprávnění muže a ženy v předmanželské pohlavní čistotě.

 

V roce 1870 vyšla sbírka Digte og sange (Básně a písně), v níž je mnoho veršů, které stále žijí v podvědomí norského lidu. Je to především vlastenecká báseň z roku 1859 s názvem Ja, vi elsker dette landet ( Ano, tu zemi nadevše milujeme). Je to norská národní hymna:

 

http://www.youtube.com/watch?v=LUtiIMZIVOU

 

 

For Norge, kjempers fødeland

 

„Ano, tu zemi nadevše milujeme…

A v té lásce ozývá se

otce, matky hlas,

i noc ságy, která otřásá

sny přímo mezi nás.“

 

Bjørnsona nazývali otcem lidí nové společnosti, světlem srdcí a zbraní velkého boje. Byl hlasatelem lidskosti. S nevyčerpatelnou energií se vrhal do veřejného i kulturního života své země, byl národním vychovatelem, burcoval národní uvědomění, byl politikem i organizátorem, zařadil se mezi přední bojovníky v boji za nezávislost svého národa. Má velkou zásluhu na tom, že po několika staletích závislosti na Dánsku a po přechodné personální unii v linii se Švédskem, se v roce 1905 Norsko stalo samostatným královským státem.

 

Často zvedal svůj hlas proti křivdám a bezpráví. Své básnické poslání vystihl komentářem: „Nejsem básníkem proto, že umím psát verše, to umí beztak plno lidí. Mou předností je to, že vše, co se týká lidskosti, týká se i mne! Jestliže svou písní nebo projevem přispěji třeba jen nepatrně ke zlepšení života miliónů méně šťastných druhů, přinese mi to víc než všechny vavříny Shakespearovy, Miltonovy a Gœthovy.“

 

Velký norský básník a spisovatel zůstane svým vystoupením na obranu Slováků v roce 1907 trvale zapsán i do paměti našeho lidu.

 

V roce 1907 se obrátil český spisovatel Edvard Lederer spolu s básníkem Adolfem Heydukem a Karlem Kálalem na Bjørnsona dopisem, v němž norského spisovatele seznámili se situací, v níž se ocitá slovenský národ v Uhersku a navíc ho informovali o krvavých událostech, k nimž došlo 27. října 1907 v Černové u Ružomberoku. Bylo při nich usmrceno 12 lidí a velké množství účastníků zraněno. Bjørnson tento zločin pranýřoval.

 

Téhož roku vydal maďarský ministr školství zákony, kterými se v praxi pomaďaršťovaly poslední zbytky lidových škol. Měšťanské, střední a odborné školy byly pomaďarštěny už dávno. Na Slovensku byla zrušena i svoboda tisku, spolkové a shromažďovací právo.

 

Ve významném německém měsíčníku März pozvedl Bjørnson svůj hlas na obranu utlačovaných. Článek měl ve světě obrovský ohlas a podnítil dlouhotrvající novinářskou polemiku. Nelítostně obžaloval maďarský upjatý šovinismus.

 

V roce 1907 se měl v Mnichově konat mírový kongres. Bjørnson byl vybrán za člena čestného předsednictva. Na tento návrh zaslal prezidentovi kongresu, profesoru Quiddovi, následující dopis: „Velevážený pane, pokládám si za velkou čest být pozván do tak vznešeného shromáždění, zejména když pozvání dostávám od vás. To mi však nezabrání, abych proti členům mírového kongresu neadresoval tak silný útok, že již nemůže být silnější. Ti páni, kteří tam vystupují jako apoštolové míru, utlačují a trýzní doma porobené národy nebo nečinně přihlížejí, když to dělají jiní. Když nehodlají ze všech sil potlačit válečnou morálku, je boj proti válce marný. Kdyby se například na kongresu objevil jako vyvolený představitel národa gróf Albert Apponyi, který je nyní v Uhrách ministrem školství a jako takový je utlačovatelem Slovanů – a já bych byl rovněž přítomen – vynaložil bych všechno úsilí a nepřestal, dokud by on neopustil sál.“

 

Dopis jasně sděloval, že se Bjørnson kongresu nezúčastní, bude-li přítomen utlačovatel Slováků v Uhersku gróf Apponyi. Dopis byl (snad nedopatřením) uveřejněn spolu s pozdravnými telegramy ve světových periodicích. Apponyi se velkopansky ohradil, že půjde kamkoliv, tedy i na kongres, se vztyčenou hlavou. Bjørnson mu odpověděl ve vídeňském časopise Die Neue Freie Presse i v jiných novinách. V započatém boji pokračoval až do smrti. V polemice vyslovil mnoho velkých myšlenek, které se staly oporou našim národům v boji o vytvoření nové budoucí republiky. Obrovské nadšení a smělé naděje vzbudila Bjørnsonova politika zejména na Slovensku.

 

Vděčnost Slováků i Čechů byla tak enormní, že Bjørnson ve svém životě nepoznal lepší. V jeho bývalém sídle Aulestadu (dnes je v něm muzeum) se s úctou uchovávají mnohé děkovné listy. Představitelé českého politického a kulturního života – ze spisovatelů například Jaroslav Vrchlický, František Herites, Svatopluk Čech a Alois Jirásek – mu 20. října 1908 zaslali děkovný dopis, v němž se mimo jiné uvádí:

 

„Přáli bychom si, aby radostný ohlas tohoto našeho projevu mohl zaznít celou evropskou veřejností tak zvučně a určitě, jako zazněla Vaše slova: přáli bychom si, aby všichni kulturní lidé dneška cítili, že si lze stisknout ruce, bojujíce za svobodu člověka i národů, přes celé propasti jazykových a politických vzdáleností a aby všichni nepřátelé pokroku a svobody zakusili, že ještě výše nad jejich mocí bdí velká myšlenka všech těch, kteří chtějí pro všechny lidi stejná práva a pro všechny národy stejnou svéprávnost.“

 

Obdobný děkovný dopis dostal Bjørnson z Turčianského Svätého Martina, podepsaný mimo jiné redaktorem Národných novín Svetozárem Hurbanem Vajanským a redaktorem Slovenských pohladov Jozefem Škultétym.

 

I na samotném sklonku života se Bjørnson vrací k problému malých národů a sleduje jejich pohnuté osudy. Ještě na smrtelném loži se obrátil k polským továrním dělníkům s básní Dobré činy zachrání svět. Nestihl ji dopsat, smrt byla rychlejší bestie. Tímto literárním zlomkem vyjádřil svou životní víru v míru, kterou se snažil naplnit bojem proti agresi a válce, za spravedlivější a plnohodnotný svět.



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + deset ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter